Dnes už se nad tím nikdo nepozastaví, ale tehdy to byl od nás průlom, nevídaně odvážný čin, pokus pohnout zkostnatělým světem, rozhýbat utkvělou představu člověka o vlastnictví vozu. Byli jsme průkopníci, Edisonové v historii automobilismu. Všem zarytým konzervativcům jsme se rozhodli ukázat jak zlehka se dokážeme vzdát svých cenností, všem nerozhodným vlastníkům jak se rodí hrdinové doby. A tak, se sokolským heslem "Ni zisk, ni slávu! " na rtech, plni nadšení a odhodlání uskutečňovat pouze velké a smysluplné věci, jsme se po pátém pivu rozhodli odvážně sdílet svá auta. Mezi sebou. Na týden.
Když jsme se tenkrát v 2014 s kamarádem Zdeňkem u piva hecovali, kdo má pohodlnější ameriku, byl jsem přesvědčen, že můj Park Ave nemá konkurenci. Byla to z mého pohledu dokonalá kára vybavená vším možným a hlavně červeným koženým interiérem. Jak se později ukázalo, moje minimální znalost a zkušenosti s opravdovými vozy, byly příčinou předem prohrané sázky. Zpětným pohledem dokonalá hloupost, Parisienne je zkrátka jiná liga.
Přesto ale v jeden domluvený den vedle sebe skutečně stály šestiválcový Buick Park Avenue z r. 1991 a osmiválcový Pontiac Parisienne z r. 1986. Nějak jsme v tu dobu ani nechtěli posuzovat výkony, spíš pohodlí a komfort při jízdě. Po krátké vzájemné instruktáži jsme si vyměnili klíčky, pojistky, sluneční brýle i doklady a naše cesty se rozdělily. Bylo to tedy pouze na mě, měl jsem celý týden, nikdo mě nekibicoval, neradil mi, nepoučoval ani neopravoval. Jezdil jsem zpočátku jen sám a konečně tak poprvé v životě zažil tolik opěvovanou a do nebes vynášenou plavbu americkým korábem, opravdovou houpající se lodí. A všem jsem rázem dal za pravdu, bylo to omračující. Výlety byly za odměnu, cesty do práce bonus. Mechanicky skvělé a dobře ovladatelné auto, pohodlí bylo na nejvyšší úrovni a za celý týden nenastal žádný problém, jen radost z jízdy a z reakcí kolemjdoucích. Abych zachytil všechny zážitky, pokusil jsem se zachytit Pařížanku na krátké video při cestách po pražských Střešovicích a Strahově. Kvalitu ať každý posoudí sám, ale dnes jsem za tu obrazovou vzpomínku rád.
No, a najednou to bylo to pryč. Týden sdílení vozů utekl a zpětná výměna proběhla za vzájemného ubezpečování o jejich nesporných kvalitách. Spoluužívání vozů tedy mohu jenom doporučit a přestože jsme neušetřili ani kapku benzínu a klimatu také neulevili, stálo to za to. Následné přesednutí do mého, najednou drobného Buicka, ve mě ale kupodivu vyvolalo úsměv na tváři a pocit, že jsem zase doma. Ale když o tom tak přemýšlím, jsem si jistý, že moje nadšení z Parisienne bylo o hodně větší než kamaráda z Park Avenue. Svědčí o tom i jeden nesporný a nepopiratelný fakt - ON ŽÁDNÉ VIDEO NENATOČIL!
Comments